Trumpovo celní tango: Evropa se musí naučit tančit sama

Jednou cla zavede, podruhé ne. Potřetí zase ano – a počtvrté? Kdo ví. Nejistota se stala jedinou jistotou. Amerika pod Donaldem Trumpem mění pravidla hry a Evropa musí přestat čekat, co udělá příště. Je čas postavit se na vlastní nohy.

Evropsko-americké vztahy procházejí turbulentním obdobím. Důvod? Donald Trump. Bývalý prezident a možná i budoucí lídr Spojených států dělá z cel nejen nástroj ekonomického tlaku, ale také politické hry – a občas i osobního zisku. Co vlastně sleduje? Důvody jsou různé a pravdu zná nejspíš jen on sám.

Světový řád naruby

Trump už během svého prvního mandátu ukázal, že chce přepsat světový řád. Ten samý řád, který vznikl pod taktovkou USA a z něhož Západ dlouhá léta těžil. Trump však tvrdí, že je pro Ameriku nevýhodný. Ať už je motivací geopolitická vize, politická strategie, nebo čistý populismus, výsledek je stejný – chaos a nejistota.

Jedna z teorií říká, že Trump prostě „splácí dluh“ svým voličům. Těm z „rezavého pásu“, bývalých průmyslových oblastí, kde kdysi kvetla střední třída. Dnes tam zůstala frustrace, nezaměstnanost a touha po návratu starých jistot. Cla mají zázračně obnovit americký průmysl – a tím i Trumpovu voličskou základnu. Při americké ceně práce je to samozřejmě ekonomický nesmysl.

Další teorie je méně idealistická. Podle ní Trump využívá oznámení cel ke krátkodobým manipulacím s trhem. Nejdřív vyvolá paniku, akcie padají. Pak řekne, že cla zatím nebudou – a trhy letí vzhůru. A ti, kdo byli včas informováni, vydělávají. Náhoda?

Poselství pro Evropu

Ale tady nejde jen o Ameriku. Jde o nás. O Evropu. O její místo ve světě, kde se na spojence už nedá bezvýhradně spoléhat. Klíčová otázka nezní: Co Trump udělá příště? Správná otázka je: Co uděláme my?

Evropa není slabá. EU jako celek má druhou nejsilnější ekonomiku světa. Členské státy mají moderní a dobře vycvičené armády. Ale pořád se sami sobě stavíme do cesty: vnitřními bariérami, přebujelou byrokracií, zbytečnými regulacemi. Místo zásadních věcí řešíme kulturní války a snažíme se zakázat spalovací motory s bláhovou domněnkou, že tím spasíme planetu.

Trumpův styl politiky nám připomněl, že svět se nezastaví a nebude na nás čekat. A my už se konečně probouzíme. Situaci v EU sleduji a vím, že sílí přesvědčení, že Unie musí být silnější, akčnější a hlavně jednotnější. Ne jako závislý satelit USA, ale jako skutečný geopolitický hráč.

Záleží na nás

Jestli tuto šanci jako ČR promarníme, může se stát, že skončíme na periferii. A to nejen ekonomicky, ale i politicky. Pokud se k moci dostanou politici, kteří se v EU neangažují a místo Bruselu vzhlížejí k Moskvě či Pekingu, budeme stát mimo klíčová rozhodnutí. S Babišem, Okamurou a Konečnou skončíme stejně jako Slovensko nebo Maďarsko.

Naštěstí se zdá, že většina evropských států začala chápat, kudy cesta vede – a kudy ne. Teď jde o to, aby se do toho aktivně zapojila i Česká republika. A aby měla vládu, která chce být u toho, když se Evropa mění.